Úvahy o inovacích vybavení ze Smith Rock Climbing Festivalu
Minulý víkend jsem se zúčastnil panelové diskuse na Smith Rock Climbing Festivalu po boku legend, jako jsou Alan Watts, Jeff Thompson a Chris Kalous. Během naší debaty Chris požádal nás tři, abychom určili nejvýznamnější inovaci vybavení uvedenou během naší lezecké kariéry.
Protože jsem začal lézt v roce 2013, seděl jsem vedle průkopníků, jejichž desetiletí kariéry definovala významné milníky v oboru: moderní sedací úvazky, dynamická lana a jistítka s asistovaným brzděním, jako je Petzl Grigri. Dnes se vývoj hardwaru z velké části posunul k postupným úsporám hmotnosti v kategorii „ultralehkého“ vybavení nebo k vylepšování uživatelských rozhraní, nikoli k revolučním skokům v designu.
Mou odpovědí byl hák Mussy (a jeho příbuzné otevřené kotevní prvky pro sportovní lezení). Jako samozvaný nadšenec do vychytávek jsem považoval za trochu ironické označit těžký průmyslový hák za významnou inovaci. Přesto moje spontánní odpověď možná představuje jeden z nejvýraznějších posunů v lezeckých systémech za poslední desetiletí.
Jedno měřítko inovace: čas na skále
Hák Mussy je jednoduchý design. Otevřené kotevní prvky pro sportovní lezení však vyřešily jedno z nejnebezpečnějších úzkých míst na sportovních lezeckých sektorech: nepohodlný proces čištění kotvení, rozvazování, provlékání řetězů a opětovného uvazování (nebo přípravy slaňování). Bylo chvályhodné, že si ASCA uvědomila, že k většímu počtu nehod dochází při rozvazování než v důsledku samotného selhání pevných kotev. Právě oni jsou největším dodavatelem těchto kotev s otevřenými háky pro modernizaci lezeckých sektorů.
Nešlo však jen o skok v oblasti bezpečnosti, ale také o významné zvýšení efektivity. Výrazně se zkrátilo čištění cest u kotev, takže lezci s pracovními a rodinnými povinnostmi mohou během omezeného času jednoho tréninku zvládnout více délek. A díky tomu mohou klasické cesty s omezenými možnostmi nabídnout každý den několik dalších pokusů.
Skutečné průlomy v moderním lezení se ne vždy týkají vynalézání nové karabiny. Často přicházejí zcela nečekaně díky zásadní změně pohledu na celý systém.
Top rope sólo: největší násobitel efektivity
Právě tento princip je důvodem, proč jsem posedlý moderními sólo systémy.
TRS bývá často vnímáno jako samotářská aktivita pro lezce, kteří nemohou najít jističe. Z pohledu efektivity pohybu jde však o jednu z nejúčinnějších tréninkových metod dostupných mimo lezeckou stěnu. Jednoduše je k dispozici mnohem více „čistého času“ - tedy času skutečného lezení. Kdyby mi to dovolovala kondice, mohl bych udržet podíl lezení během TRS tréninku kolem 90 %! U lezení ve dvojici je teoretické maximum 50 %, ale často jde spíše o 30-40 % času stráveného v sektoru, kdy skutečně lezeme cestu.
Jedním z našich oblíbených způsobů, jak nashromáždit spoustu nalezených metrů a zároveň se socializovat, je vyrazit s přáteli na top rope sólo do sektoru s přístupem shora. Každý z nás může upevnit vlastní lano a potom si měnit cesty bez nutnosti znovu upravovat kotvení. Během jedné návštěvy sektoru tak všichni zvládnou absurdní množství lezení.
Skupinový TRS trénink během kurzu Smith Rock
Zlaté pravidlo samozřejmě zní, že ohleduplnost v lezeckém sektoru je vždy na prvním místě. Zavěšení pevných lan přes klasické cesty během rušné soboty je rychlý způsob, jak si znepřátelit lezeckou komunitu. K TRS lanům přistupujeme s důsledným ohledem: lana necháváme viset pouze po dobu aktivního používání, udržujeme komunikaci se všemi lidmi na úpatí stěny a minimalizujeme dopad na ostatní skupiny.
